Víte, že už odmala jsem si psala dopisy. Sobě. Jiným. Těm, kterým jsem nikdy nechtěla nic říct do očí, a hlavně těm, kterým jsem naopak toužila říct všechno, ale nevěděla jak. Některé ty dopisy jsem schovala do krabice od bot. Jiné jsem dramaticky spálila nad svíčkou jako pravá puberťačka a pár z nich skončilo někde mezi recepty na muffiny a pohádkami, co jsem kdysi psala dětem. A přesto – nebo možná právě proto – mi to vždycky pomáhalo přežít.
Někdy mě zachraňovalo psaní před šílenstvím z práce. Jindy před vnitřními monology, které se rozběhly jako vlak bez brzdy. A někdy, v těch opravdu tichých večerech, kdy byl celý dům konečně potichu, jsem si prostě sedla, otevřela prázdnou stránku a nechala slova plynout. Bez cíle. Bez pravidel. Bez autocenzury.
Možná jste si všimli, že psaní je něco, co v sobě máme všichni. Není to jen pro spisovatele, básníky nebo influencery s dokonalou gramatikou. Je to pro unavené mámy, frustrované zaměstnance, věčné snílky i ty, co mají pocit, že už v hlavě nemají nic jiného než smog. Psaní je ventilem, kotvou, zrcadlem. A někdy i jediným místem, kde můžeme být doopravdy sami sebou.
A tak jsem začala přemýšlet – co kdyby tohle obyčejné kreativní psaní bylo mnohem víc než jen „vylévání se do deníku“? Co když je to ve skutečnosti naše malá domácí terapie? Taková, která neodsuzuje, neúčtuje po hodině ani vás nenutí dívat se do očí cizímu člověku přes kleenex?
Pojďme se do toho ponořit. Možná zjistíte, že papír snese víc než rameno kamarádky. A hlavně – že vás uslyší.
Proč je kreativní psaní víc než jen koníček
Na první pohled to možná vypadá jako neškodná záliba. Sedíte s čajem v ruce, ťukáte do klávesnice nebo škrábete do sešitu jako puberťačka při hodině fyziky. Ale ve skutečnosti? Psaní je až překvapivě silný nástroj. Takový malý švýcarský nožík na duši. A čím víc ho člověk používá, tím lépe mu padne do ruky.
Kreativní psaní totiž není jen o psaní románů nebo básní, co končí v šuplíku. Je to i deník plný myšlenek, které byste nikdy nahlas neřekli. Je to dopis, který nikdy neodešlete. Je to smyšlený rozhovor s někým, koho jste ztratili. A někdy je to jen proud slov, který se vylije ven, protože už nebylo kam to všechno dávat.
Věděli jste, že existuje i něco jako expressive writing? To není žádná ezoterika, ale výzkumně ověřená metoda. Jeden pán, jmenoval se James Pennebaker (ano, zní to jako hlavní hrdina z detektivky), zjistil, že když lidé pravidelně píší o svých emocích – i kdyby jen pár minut denně – mají lepší imunitu, nižší krevní tlak, lepší spánek a míň návštěv u doktora. A to všechno jen za cenu pár řádků? Deal.
Psaní totiž dává našim myšlenkám strukturu. A to, co je pojmenované, už není tak děsivé. Když napíšete „Dnes jsem se cítila úplně mimo. Měla jsem chuť utéct na Island a tam se živit výrobou svíček,“ něco se ve vás uvolní. Už to není jen zmatek v hlavě. Už je to text. A text se dá přečíst. Vzít do ruky. Možná i pochopit.
Navíc psaní nehodnotí. Nezvedne obočí. Neřekne „už to zase přeháníš“. Můžete napsat cokoli – že se cítíte jako zmačkaný ubrousek, nebo že byste nejradši zakřičela do prázdna. Papír si to vezme. Potichu. Bez soudů.
A tak jsem si začala psát. O tom, jak se cítím, když všechno stojí za starou belu. O tom, co mě štve, co mě těší, co bych nejradši udělala a nikdy neudělám. Někdy to bylo hluboké. Jindy to byla čistá blbina. Ale vždycky to bylo moje.
A víte co? Začala jsem se cítit líp.
Jak psaní pomáhá při úzkostech, depresích a chaosu v hlavě
Když se mi v hlavě rozjede karusel myšlenek, který nezastaví ani víno, ani Netflix, sáhnu po psaní. Někdy ani nečekám, až se usadí děti, jdu si prostě na deset minut „něco sepsat“. Vypadá to jako útěk. A vlastně je – útěk do bezpečného prostoru, kde se mi nikdo nesměje, neodporuje, neříká „to přejde“.
Protože některé stavy nepřejdou. Musí se prožít. A právě v tom je psaní neuvěřitelně osvobozující.
Ve chvílích, kdy mám pocit, že mi mozek jede na plný plyn a přitom nikam nevede, je právě psaní jako takové tiché „pojď, já tě poberu“. Často začnu bez ladu a skladu: „Nevím, co mi je. Dnes je to celé nějaké divné. Bolí mě uvnitř, ale nevím kde přesně.“ A najednou – bum! Slova se začnou řadit, významy skládat, emoce dýchat. Najednou je mi líp, aniž bych nutně musela mít odpověď.
Mluvila jsem o tom i s kamarádkou psycholožkou (ano, i ty máme v okolí, i když by člověk spíš uvítal instalatéra), a ta mi potvrdila: „Psaní pomáhá ukotvit myšlenky. Je to forma vnitřního rozhovoru, kterou máš pod kontrolou.“ A o to jde – dostat zpátky aspoň kousek kontroly, když vám všechno v hlavě plave jako ryby bez směru.
Psaní je taky forma mindfulness, aniž byste museli sedět v lotosovém květu. V tom momentu, kdy soustředíte pozornost jen na slova, na ten tichý vnitřní proud, jste vlastně v přítomném okamžiku. A to – ruku na srdce – není nic malého.
A pak tu jsou konkrétní výsledky. Výzkumy potvrzují, že pravidelné psaní zlepšuje kvalitu spánku, pomáhá regulovat náladu, a dokonce snižuje fyzické projevy stresu. Lidé, kteří si vedou deník, mají často lepší imunitu. (Takže až příště budete váhat mezi vitamínem C a zápisníkem, možná sáhněte po obojím.)
Ale co je nejdůležitější – když píšete, slyšíte sami sebe. Bez šumu. Bez cizích názorů. Jen vy a vaše pravda.
Psaní jako sebevyjádření a hledání vlastní identity
Znáte ten pocit, kdy se vás někdo zeptá: „A kdo vlastně jsi?“ A vám v hlavě místo odpovědi zazní jen: „Počkej, já to zkusím najít.“? Přesně v těch chvílích sahám po peru. Protože psaní je pro mě jako taková malá expedice do nitra. A někdy je to fakt dobrodružství – plné slepých uliček, škrábanců a občas i pokladů.
Když píšu, zjišťuju, co si opravdu myslím. Ne co bych měla, ne co se hodí říct na rodinné oslavě nebo mezi kolegy u kafe. Ale co si myslím já, bez filtru. Psaní mi pomáhá vyklopit tu interní změť protichůdných pocitů, názorů a přání, které se jinak perou někde hluboko uvnitř. A občas mě to překvapí – třeba když zjistím, že věci, které jsem si myslela, že chci, vlastně vůbec nechci. Jen jsem to po sobě opakovala jako starou písničku.
Když jsem byla mladší, psala jsem si pohádky. Ale ne pro děti – pro sebe. Byly to příběhy o holkách, co se ztratily v lese a našly tam sebevědomí. O princeznách, co zachraňovaly draky. O ženách, co se rozhodly nečekat na šťastný konec, ale napsat si ho samy. A právě tam, mezi řádky a zápletkami, jsem nacházela samu sebe. V různých verzích. V těch odvážnějších i zranitelnějších.
Zkuste si někdy napsat příběh, ve kterém vystupuje „jiná vy“. Třeba ta, která se nikdy nebála říkat ne. Nebo ta, co si koupila jednosměrnou letenku do Lisabonu a přestala si barvit vlasy. Možná zjistíte, že tahle verze vás má co říct. A že vlastně vůbec není tak „jiná“, jak jste si mysleli.
A víte, co je na psaní skvělé? Že je naprosto vaše. Nikdo vám do něj nemluví. Nemusíte se líbit ani bodovat. Nemusíte to sdílet na Instagramu, mít správný font, nebo psát bez překlepů. Psaní nezná známky. Psaní je prostor, kde můžete být cokoli – i ta verze sebe, na kterou jinde nezbývá místo.
Jak začít? Aneb nemusíte být Virginia Woolf
Jestli vás teď napadlo něco jako „To zní hezky, ale já nejsem spisovatelka“, tak vás zastavím hned v první větě. Protože psát neznamená vydávat knihy. Psát znamená psát. Pro sebe. Pro svůj klid. Pro ten zvláštní pocit, když se něco, co se v hlavě mlelo celý den, najednou objeví na papíře a vy si řeknete: „Aha. Tak o tohle šlo.“
Nezačínejte složitě. Nepotřebujete žádný speciální sešit (i když krásný zápisník dělá divy), ani kaligrafické pero, ani literární talent. Stačí úplně obyčejná tužka, papír a chuť vyzkoušet si, co se stane, když si dovolíte pár minut být upřímní. Vůči sobě.
Zkuste třeba tohle
- Dopis mladšímu já. Co byste sobě napsali ve dvanácti? V osmnácti? A co by vám to řeklo zpátky?
- Volný proud myšlenek. Nastavte si časovač na 10 minut a pište bez přestání. Bez opravy, bez přemýšlení, bez cenzury. Jen nechte prsty mluvit.
- Deník „co mě štve“. Upřímně, srdce se uleví mnohem víc, když si to vyhodíte na papír než na partnera u večeře.
- Tři věty denně. Pokud nemáte čas nebo energii, napište jen tři věty. Jak se máte. Co vás dnes těšilo. Co vám leze na nervy. Hotovo.
- Deník vděčnosti. Každý večer si zapište tři věci, za které jste vděční. Ne, nemusí to být „zdraví a rodina“. Klidně „že dneska nedošla káva“.
A pokud jste spíš digitální typ? I to jde. Aplikace jako Day One, Journey nebo i obyčejný Google Docs poslouží skvěle. Ale přiznám se – psaní rukou má svoje kouzlo. Možná to bude znít jako klišé, ale když držím pero, propojují se mi emoce s textem jinak. Pomaleji. Hluběji.
Někdy si k psaní udělám malý rituál. Zapálím svíčku, uvařím čaj, vypnu mobil (aspoň se snažím). A v tom tichu si dovoluju být taková, jaká zrovna jsem. Pomačkaná. Rozhozená. Klidná. Zvědavá.
Psaní není o tom být dobrý. Je o tom být skutečný.
Kdy psaní léčí a kdy je čas vyhledat pomoc
Psaní má obrovskou sílu. Ale není to všelék. Je to spíš jako horký čaj, když vás bolí v krku – pomůže, uleví, zahřeje, ale pokud máte angínu, pravděpodobně budete potřebovat antibiotika. A tak je to i s duší.
Já osobně považuju psaní za první krok. Je to způsob, jak se zorientovat ve vlastním vnitřním světě. Jak poznat, co se děje. Jak si to přiznat, i když jen potichu, mezi řádky. A právě díky tomu jsem párkrát dokázala včas poznat, že už to nezvládnu sama. Že je čas si říct o pomoc. A věřte mi – bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.
Psaní vás může zachránit!
Ale pokud zjistíte, že se pořád motáte v kruhu, že zápisník je plný temnoty, smutku nebo bezvýchodnosti, kterou nejde ani napsat ven – dejte si prostor říct to někomu dalšímu. Psychoterapeut není soudce. Je to spíš jako druhý deník, který vám umí odpovědět.
Taky pozor na jednu past. Psaní umí utěšovat – ale někdy taky odvádí od reality. Já jsem se jednou přistihla, že místo řešení problému ho jen rozepisuju. Do detailů, pořád dokola. Vypadalo to jako práce na sobě, ale ve skutečnosti jsem jen elegantně odkládala činy. Takže pozor na to, jestli se psaním něco zpracováváte, nebo jen odkládáte, protože je to tak příjemnější.
Mimochodem, některé terapeutické přístupy psaní přímo využívají. Není žádná ostuda přinést si na sezení deník. Ani přiznat, že si píšete dopisy sobě. Naopak – mnohdy právě tyhle texty pomůžou říct to, co se jinak říká těžko.
Jak poznáte, že je čas na odbornou pomoc?
– Když se vám psaní stává jediným místem, kde vůbec zvládnete být upřímní
– Když se pocity nezlepšují, ale spíš zintenzivňují
– Když máte chuť ze světa vypařit se, ne se mu jen vypsat
– Když se bojíte, co napíšete dál
A víte co? I tohle je v pořádku. Jsme lidi. Ne roboti. A psaní není známka slabosti. Je to známka toho, že se snažíte. A někdy je právě tenhle pokus – vzít pero do ruky – první krůček zpátky k sobě.
Psaní v praxi: příběhy, co inspirují
Miluju příběhy. Ne jen ty v knížkách, ale ty obyčejné – lidské. Takové, které se odehrávají v kuchyni, ve vlaku nebo v sešitu na nočním stolku. A právě psaní je často jejich tichým hrdinou. Takovým tím nenápadným, co se nikdy nechlubí, ale zachraňuje v tichosti.
Pamatuju si na Janu, kamarádku z práce. Prošla si dost drsným rozvodem – ošklivý rozchod, tři děti, chaos, soudy. A celou tu dobu si psala. Ne že by plánovala vydat knihu, to vůbec. Ale každý večer seděla s hrníčkem kakaa (jo, fakt kakaa) a psala dopisy. Sobě. Svému bývalému. Budoucí Janě. Psala si, co by chtěla říct, ale nemohla. Psala, co ji štve, co ji bolí, co doufá, že jednou přijde. A o pár měsíců později mi řekla: „Víš, já vlastně přežila hlavně díky těm stránkám. Ony mě držely pohromadě.“
Nebo Tomáš. Tichý, nenápadný kolega z vedlejšího oddělení, kterého bych nikdy netipla na někoho, kdo si píše poezii. A přesto – když jsme se náhodou potkali u kafe a slovo dalo slovo – přiznal se, že mu psaní pomohlo překonat syndrom vyhoření. Každé ráno před prací napsal deset veršů. Byly smutné, často zamotané, ale jeho. A říkal: „Teprve když jsem ty věci napsal ven, mohl jsem vůbec začít chápat, co se se mnou děje.“
A pak je tu Lenka. Máma dvou dětí, co dlouho bojovala s tím, že se „ztratila sama sobě“. Když se jí zeptáte, jak se zase našla, usměje se a vytáhne malý růžový sešit. Její „deník verze 2.0“. Psala si tam všechno, co by chtěla slyšet – kdyby byla malá holka. Psaní jako zpětné objetí. A teď ten sešit půjčuje svým dcerám, když jsou smutné. To je podle mě jedna z nejkrásnějších forem terapie, jakou jsem kdy viděla.
Každý z těch příběhů má jedno společné: nešlo o literární výkon. Šlo o přežití. O návrat k sobě. O vydechnutí. A někdy i o přepsání starého příběhu – tak, aby v něm bylo víc naděje.
A víte co? Možná máte i vy takový příběh. Nebo ho právě teď žijete. A třeba ještě nevíte, jak skončí. Ale možná, když si ho začnete psát, pochopíte, že i ten nejtěžší děj může mít překvapivě krásnou pointu.
Bonus: 7 vět, které můžete zkusit napsat už dnes
Jestli si teď říkáte: „Dobře, chápu to, ale co mám jako napsat?“ – jste tu správně. Protože i já občas sedím nad prázdným papírem a říkám si, že mám v hlavě prázdno. Ale pak si pomůžu větou. Jednou. Jedinou. A ono se to rozjede.
Tady je 7 vět, které vás mohou nakopnout. Vezměte si kteroukoliv z nich, napište ji na začátek stránky a nechte ji růst. Klidně do šílenosti. Nebo do ticha. Hlavně do vašeho vlastního tónu.
- „Dnes cítím ___ a vůbec nevím proč.“
- „Kdybych si dneska mohla dovolit být úplně upřímná, řekla bych…“
- „Nejvíc mě dnes naštvalo, že…“
- „Tajně doufám, že jednoho dne…“
- „Představuju si svět, kde bych se mohla cítit svobodně, a vypadal by takto…“
- „Když jsem naposledy brečela, bylo to kvůli…“
- „Moje vnitřní dítě by mi asi řeklo…“
Není to test. Není to školní slohovka. Není nikdo, kdo by vám dával známku. Tak pište, jak to cítíte. I kdyby to byly tři slova a jedno z nich sprostý – pořád je to víc, než nedělat nic.
Závěr: Začněte. Jednou větou. Jedním dechem.
Kreativní psaní pro mě není o tom „umět psát“. Je to o tom dovolit si být slyšet. Ne ostatními – sebou. A v tom je jeho síla. Nezáleží, jestli píšete jako básník, jako právnička, jako znuděná máma na rodičáku nebo jako muž, co už tři roky v hlavě nosí nápad na knížku. Důležité je, že si to dovolíte.
Já sama jsem psaním našla klid, když jsem nevěděla, kde ho jinde hledat. A i když někdy ty stránky jen přehazuju, protože nemám chuť nic tvořit, vím, že jsou tam. Čekají. Bez výčitek. Jako spolehlivý přítel, který vás nikdy nepřeruší.
Tak si dejte šanci. Kupte si sešit, otevřete si poznámky v mobilu, napište si dopis, co nikdy neodešlete. A začněte klidně větou: „Nevím, co napsat…“
Protože možná právě tahle věta bude ta první, která vás dovede blíž k sobě.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
