Orličtí vrazi: Brutální zločiny, chladnokrevný plán pro zisk

Případ Orlických vrahů je nepochybně jedním z nejmrazivějších a nejšokujících zločinů, které se v České republice odehrály na přelomu devadesátých let. Tato série vražd, spáchaná mezi lety 1991 a 1993, se vryla do povědomí široké veřejnosti nejen svým brutálním provedením, ale také cynismem a chladnokrevností, s jakou byly činy vykonávány.

Článek se podrobně zaměřuje na celý případ, jeho aktéry, oběti a důsledky, které z něj vzešly. Cílem je nejen přiblížit tyto hrůzné činy, ale také reflektovat na širší společenské a psychologické aspekty tohoto případu.

Kdo byli Orličtí vrazi?

Pod označením Orličtí vrazi se skrývá skupina pěti mužů a jedné ženy, kteří mezi lety 1991 a 1993 zavraždili celkem pět lidí. Jejich motivací byly peníze a majetek – činy byly vždy motivovány touhou po zisku. Oběťmi byli především podnikatelé, kteří byli zabiti poté, co je pachatelé oklamali nebo zradili.

Těla obětí byla často ukrývána v kovových sudech, které pak vrazi shazovali do Orlické přehrady. Tento způsob likvidace těl byl v té době v české kriminalistice neobvyklý a šokující.

Karel „Karlos“ Kopáč: Hlava gangu

Organizátorem a hlavní postavou celého gangu byl Karel „Karlos“ Kopáč. Narodil se 3. června 1960 a ještě před sametovou revolucí se vyučil frézařem. Pracoval jako vyhazovač na různých diskotékách a v nočních podnicích, kde se seznámil s temnějšími stránkami lidské povahy.

Po revoluci se angažoval v obchodu se zbraněmi, kde se specializoval na prodej samopalů Škorpion a dalších zbraní, včetně granátů a pancéřových střel.

Kopáč byl známý svým zájmem o bojová umění, zejména Kung-Fu. Svůj fyzický stav neustále zdokonaloval, běhal denně několik kilometrů a byl schopen odrazit útok i několika mužů najednou.

Tento zájem ho nakonec přivedl do řad Útvaru rychlého nasazení (URNA), kde však vydržel jen pár měsíců, údajně kvůli nízkému platu a nespokojenosti s úrovní výcviku. Po odchodu z URNA se vrátil k obchodu se zbraněmi a začal plánovat svou další činnost.

Ludvík „Pacient“ Černý: Vykonavatel vražd

Ludvík „Pacient“ Černý, narozený 25. května 1965, byl druhým nejdůležitějším členem gangu. Před revolucí se vyučil zedníkem a živil se jako vekslák. V roce 1985 byl odsouzen za krádež, ale to ho neodradilo od dalších nelegálních aktivit.

Po revoluci pracoval jako řidič u Mercedes-Benz Bohemia Praha a ve volném čase navštěvoval solária a posilovny, kde se seznámil s Kopáčem a Kunou. Černý byl mezi sousedy oblíbený díky své milé povaze, což z něj dělalo ideálního vykonavatele vražd – málokdo by v něm totiž hledal chladnokrevného vraha.

Vladimír Kuna: Mozek za likvidací těl

Vladimír Kuna, narozený 21. června 1964, byl třetím klíčovým členem gangu. S Karlem Kopáčem se znal od dětství a oba muži sdíleli zájem o bojová umění. Kuna si v dospělosti zřídil posilovnu ve sklepě svého domu v Rudné, kde také ukrýval zbraně, včetně protitankových střel RPG.

Bylo to právě v tomto sklepě, kde se zrodil nápad ukrývat těla obětí v kovových sudech, které pak pachatelé shazovali do Orlické přehrady.

Kuna byl mozkem za likvidací těl – byl to jeho nápad použít louh ke zrychlení rozkladu těl, což mělo pachatele chránit před odhalením. Jeho sklep se brzy stal „konzervárnou“, kde se připravovaly sudy s mrtvolami na jejich poslední cestu.

Další členové gangu

Dalšími členy gangu byli Petr Chodounský a Kopáčova sestra Irena Meierová. Chodounský, narozený 19. července 1965, byl podnikatelem, který se chtěl zapojit do obchodu s erotickými službami.

Jeho role v gangu spočívala v podvodech a dalších nelegálních aktivitách, které měly zajišťovat finance pro Kopáčovy plány.

Irena Meierová, sestra Kopáče, byla jedinou ženou v gangu. Její manžel, Jaroslav Meier, se stal jednou z obětí. Irena se chtěla manžela zbavit, aby mohla začít nový život s Petrem Chodounským a získat jeho majetek.

Vražda Aleše Katovského: První oběť

Dne 5. dubna 1991 se Aleš Katovský, podnikatel, stal první obětí Orlických vrahů. Kopáč, který se stal jeho osobním strážcem, si brzy získal Katovského důvěru. Spolu s Černým naplánovali vraždu tak, aby to vypadalo jako běžná obchodní transakce.

Kopáč vylákal Katovského do Rudné, kde ho Černý ze zadního sedadla střelil do hlavy během jízdy autem. Auto se stalo neovladatelné, ale nakonec se jim podařilo zastavit. Tělo Katovského zabalili do pletiva a hodili z mostu do Orlické přehrady. Z vraždy si odnesli 800 tisíc korun.

Vražda Leorenta Lipoveciho: Oběť číslo dvě

Druhou obětí gangu se stal Leorent Lipoveci, přistěhovalec z Kosova, který si chtěl koupit zbraň. Setkání proběhlo 9. ledna 1992 ve sklepě Vladimíra Kuny, kde se měl obchod uskutečnit. Lipoveci tušil zradu a vybavil se nožem, ale to mu nepomohlo.

Když se podíval do kufříku se zbraněmi, Černý ho střelil do hlavy. Poté, co Lipoveciho mrtvola padla na zem, Černý zakmital nohama a zvolal: „To jsem ale čtverák!“ Tato scéna šokovala i jeho spolupachatele.

Kuna pak přišel s nápadem, jak tělo zlikvidovat – ukryl ho v sudu, naplnil louhem a sud zavařil. Společně pak sud odvezli ke Žďákovskému mostu a hodili ho do přehrady. Tímto způsobem se podařilo tělo efektivně zlikvidovat, což se stalo standardním postupem gangu.

Vražda Vlastimila Hodra: Brutální konec

Vlastimil Hodr, starožitník s impozantní postavou, se stal další obětí gangu. Tentokrát vraždu vykonal Černý sám. Zastřelil Hodra na ulici za bílého dne a okradl ho o zlaté pečetě.

Poté tělo odvezl ke Kunovi, kde spolu s Kopáčem tělo rozřezali, protože Hodr byl příliš velký na to, aby se vešel celý do sudu. Sud opět zavařili a hodili do Orlické přehrady.

Hodrův případ je zvlášť zajímavý tím, že byl mrtvola rozřezána – což naznačuje, že gang se neštítil žádné brutality, pokud to bylo potřeba k dosažení jejich cíle. Pečetě, které Hodr nosil, se nikdy nenašly, což přidává celému případu další vrstvu záhadnosti.

Vražda Anny Medkové: Vražda vlastní matky

Jedním z nejbizarnějších a nejotřesnějších činů gangu byla vražda Anny Medkové, matky Vladimíra Kuny. Medková vlastnila dům a provozovala sadomasochistický salon. Kuna chtěl dům zdědit, a proto se rozhodl, že matku odstraní.

Černý jí poslal balíček s výbušninou, který explodoval, když ho otevřela. Výbuch zničil celý dům a Medková utrpěla těžká zranění, kterým o pět dní později podlehla. Tato vražda ukázala, že pro členy gangu nebylo nic svaté – ani vlastní rodina.

Vražda Jaroslava Meiera: Rodinná tragédie

Pátou a poslední obětí gangu byl Jaroslav Meier, švagr Karla Kopáče. Meier se stal terčem vraždy kvůli tomu, že odmítl ručit svým domem za bankovní půjčku, kterou Kopáč potřeboval na otevření erotického klubu. Irena Meierová, Meierova manželka, a Petr Chodounský se rozhodli, že ho zabijí, aby mohli dům zdědit.

Vraždu provedl Černý 6. července 1993, když na Meiera čtyřikrát vystřelil ze samopalu Škorpion. I když byl tento čin plánován dlouho, jeho provedení bylo opět brutální a bezohledné.

Vraždou získali 100 000 Kč, ale cena, kterou za to zaplatili, byla daleko vyšší – ztráta lidskosti a morálky.

Pokus o vraždu policisty Jána Mata

V létě 1992 se Černý pokusil zavraždit policistu Jána Mata, který se s členy gangu znal z posilovny. Černý chtěl získat jeho byt v Praze 5 a služební odznak. Mato, aniž by tušil, jaké nebezpečí mu hrozí, se zúčastnil střeleckého tréninku ve sklepě Vladimíra Kuny.

Během tréninku Černý přiložil pistoli k Matově hlavě a zmáčkl spoušť – náboj se však vzpříčil. Mato zachoval klid a vtipně poznamenal: „To by sis, blbče, pomohl…“. Tento incident ukazuje, jak blízko měl Mato ke své smrti a jaké štěstí ho zachránilo.

Nehoda, která změnila vše

Dne 7. ledna 1994 došlo k nehodě, která změnila celý případ. Kopáč a Kuna jeli spolu v autě, když Kopáč nezvládl řízení a auto havarovalo. Zatímco Kuna vyvázl s lehčími zraněními, Kopáč utrpěl vážné zranění páteře, po kterém zůstal trvale upoután na invalidní vozík.

Tato nehoda měla zásadní dopad na jeho život – z aktivního zločince se stal muž, který se musel smířit s tím, že už nikdy nebude chodit. Vnímal to jako trest za své skutky a začal se od gangu distancovat, ačkoli ho strach z pomsty stále držel v šachu.

Nálezy mrtvol a zatčení gangu

Vyšetřování Orlických vražd začalo na základě nejasných informací z podsvětí, které naznačovaly, že podnikatelé záhadně mizí. Policie získala první důkazy v roce 1993, když našla stopy krve na sedadle auta prodaného Černým. Auto patřilo pohřešovanému Aleši Katovskému a policie začala hledat možné místo, kde by se mohla nacházet těla obětí.

Na základě informací z podsvětí a záznamů z půjčoven aut se vyšetřovatelé zaměřili na Orlickou přehradu. Pátrání pod vodou začalo 10. července 1995, kdy byli přivoláni báňští potápěči, protože česká policie tehdy neměla vybavení do hloubky 40 metrů. Po několika dnech pátrání byly nalezeny dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu.

Když se Kopáč dozvěděl o nálezu těl v televizi, pokusil se spáchat sebevraždu, ale nakonec byl zneškodněn a zatčen. Během výslechu nejprve odmítal spolupracovat, ale když se dozvěděl, že ostatní členové gangu se ho snaží obvinit ze všech zločinů, rozhodl se přiznat. Jeho přiznání se stalo klíčovým důkazem při vyšetřování a objasnění celého případu.

Soudní proces a rozsudky

Dne 18. dubna 1997, po devíti zasedáních a čtyřech měsících procesu, padly konečné rozsudky. Ludvík Černý a Vladimír Kuna byli odsouzeni na doživotí, Karel Kopáč dostal 21 let, Petr Chodounský 14 let a Irena Meierová 12 let. Všichni odsouzení se odvolali, protože jim tresty připadaly příliš přísné.

Odvolací soud nakonec Kunovi snížil trest na 25 let a Meierové na 10 let, zatímco ostatní tresty byly potvrzeny. Kopáč se ve vězení stále více propadal do deprese a 15. dubna 2004 spáchal sebevraždu oběšením na šňůrce od pyžama.

Irena Meierová byla propuštěna předčasně v roce 2002, Petr Chodounský v roce 2011 a Vladimír Kuna byl propuštěn za dobré chování 18. června 2013. Ludvík Černý, který si ve vězení změnil příjmení na Zámečník, zůstává stále za mřížemi – jeho žádost o podmínečné propuštění byla v roce 2017 zamítnuta.

Důsledky a společenský dopad Orlických vražd

Případ Orlických vražd měl zásadní dopad na českou společnost. Ukázal, že i v postkomunistické zemi, která se snažila vybudovat demokratický právní stát, mohou vzniknout takto brutální zločiny.

Tento případ také upozornil na nedostatky v systému trestního práva a v práci policie, která musela čelit novým výzvám spojeným s organizovaným zločinem.

Orlické vraždy vedly k větší pozornosti médií a veřejnosti směrem k problematice organizovaného zločinu a korupce. V devadesátých letech byla česká společnost stále v přechodné fázi, kdy se vyrovnávala se změnami po pádu komunismu, a tento případ ukázal, že nový systém není imunní vůči zločinu.

Odraz v kultuře

Případ Orlických vrahů se stal inspirací pro několik kulturních děl. Nejznámější je film “Sametoví vrazi” režiséra Jiřího Svobody, který měl premiéru v roce 2005. Film se snažil zachytit nejen brutální povahu zločinů, ale také atmosféru devadesátých let, kdy se v České republice měnil společenský a politický systém.

V roce 2022 byl natočen šestidílný seriál “Devadesátky“, který se věnoval nejen Orlickým vrahům, ale také dalším významným zločinům té doby. Tento seriál opět připomněl, jak nebezpečné a zrádné mohly být devadesátá léta v České republice, a jaké následky měly činy těchto zločinců.

Závěr: Případ, který zůstane v paměti

Orlické vraždy zůstávají jedním z nejtemnějších a nejděsivějších případů v historii české kriminalistiky. Tento příběh je nejen připomínkou toho, čeho jsou lidé schopni, když jsou motivováni chamtivostí a touhou po moci, ale také varováním před tím, jak snadno mohou být lidské hodnoty zničeny ve jménu zisku.

Tento případ ukazuje, že zlo může mít mnoho podob a že se může skrývat i za přátelskými tvářemi.

Orličtí vrazi byli lidé, kteří žili mezi námi, kteří měli rodiny a přátele, ale kteří se rozhodli jít cestou zločinu a násilí.

Jejich činy nám připomínají, že spravedlnost a morálka musí být chráněny, aby se podobné hrůzy nikdy neopakovaly.

Vaše komentáře

Přispějte svým komentářem